Už (zase) jedůůů!

Pamatujete si ten den, kdy jste poprvé sedli na to malé dětské kolo s přidavnými kolečky, protože jste ještě neuměli držet rovnováhu? Co teprve, když vám rodiče ta přidávná kolečka sundali, protože věřili, že už to zvládnete bez nich. Já na ten pocit a den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu.

Bylo pozdě odpoledne, svítilo sluníčko a s tatínkem jsem byla na své klasické projíždce na kole. Na kole s přídavnými kolečky. Přesně si pamatuji ten moment a chodník před panelákem, kde jsme tenkrát bydleli, kdy tatínek řekl: “Věruško, teď Ti sundám ta kolečka a Ty pojedeš sama bez nich.”

Ta hrdost a strach zároveň. To kolo bylo vínově červené a já na něm najednou seděla a věděla jsem, že “teď anebo nikdy”. 

Tačinku, já jedůůů!

A tak jsem vzala za ta malá říditka, šlápla do pedálů, tatínek mě ještě pár metrů přidržoval a pak pustil…a já zvolala: “Tačinkuuu, já jedůůů!” Vítězství sama nad sebou, důvěra tatínka ve mě, že to dokážu! Myslím, že to bylo poprvé, co jsem pocítila cosi jako: “jsem na sebe pyšná, já to zvládla!”

A dodnes, když se učím něčemu novému a sebedůvěru ztrácím, protože to “zkrátka nejde podle představ hned”, mi tatínek připomene: “Pamatuješ si, jak to bylo s tím kolem? Co se jednou naučíš, už nezapomeneš. A tak se přestaň pořád bát, jezdi s kolečky a až si budeš věřit, tak se zase rozjedeš bez nich.”

Tímto bych ráda poděkovala svým rodičům, kteří mi nikdy i přes mé mnohé pády, nepřestali věřit a vždy mě podporovali v mých snech.

Učím se „natáčet“

Kameru už jsem párkrát v životě držela. Poprvé to bylo snad v 8 letech. Ale nikdy jsem se neučila natáčet na “manuál”, nastavit správnou clonu či rychlost závěrky ani to, aby mi záběr “nepadal”. To znamená, aby to, co v záběru má být “rovně” bylo “rovně”, buď to s vodorovnou anebo svislou osou. Zkrátka ne nakřivo :-).  

A tak se učím. Chvěje se mi srdce a je to jako tenkrát na kole. Vždy, když vemu za říditka, chytím tedy stativ a snažím se ho nastavit tak, aby byl rovně a já tak udržela správnou rovnováhu, se pěkně zapotím, protože to není sranda, i když hlava stativu má vodováhu. Co ale teprve, když tam nasadím a zaaretuji kameru!

Každou sekundu mám strach, aby mi kamera nespadla a ruce se mi klepou. A tak je to každým jedním okamžikem jako na tom vínově červeném kole: soustředit se, dávat pozor a držet rovno(vodo)váhu, a hlavně nepadat!

Za ten sluneční svit a vítr ve vlasech to ale stojí: jedůůů a (něco) točím. Buší mi srdce o závod, aby to bylo správně technicky, abych jela dostatečně rychle, zastavila včas, zaostřila na cíl.

A hlavně, abych si užila vlastní představu, kterou není lehké zachytit ve skutečnosti. 

Stojí to za to!

Ale ta svoboda a vítězství, když na pár okamžiků a chvil mám říditka ve svých rukou!

No, učím se, a tak se na moje první cvičení v umělecké škole APPLAUS můžete podívat níže. Za úkol jsem měla natočit přívoz Podbaba v Praze a zvolit si při tom svůj dramaturgický záměr. 

Ten svůj jsem si zvolila: Radost a smutek Podbabského přívozu, protože ten se neustále s někým vítá a hned se s ním zase loučí. Myslím, že dramaturgický cíl jsem minula, ale napoprvé nebudu na sebe tak přísná a dám si jako ve škole 3+. Což ovšem nevadí, protože tatínek mě tenkrát také nehodnotil, jak jedu, ale hlavně že jedu a že je úplně jedno jak. 

Můžu říct, že tuto jízdu i pomyslnou plavbu natáčení si od prvního okamžiku užívám, protože máme ve škole hlavně neuvěřitelně skvělého kapitána! Děkuji! 

A tak se nebojte vzít za říditka případně za kormidlo, ať je váš sen jakkoliv šílený.  Rozjeďte se, třeba s přídavnými kolečky, a ten pocit “Už jedůůů” vám nikdo neveme. Možná to nebude podle vašich představ, protože byste chtěli hned závodit v Tour de France, možná to bude občas bolet, když spadnete, ale za ten pocit “teď“ to stojí!!!

A naposled bych ráda vzkázala tatínkovi: “Tačinku, už (zase) točím! A tahle jízda, teda plavba, je pro Tebe! A těším se až sundám přidávná kolečka a budu umět zařadit přehazovačkou na manuál tak, aby mi alespoň nespadl řetěz.”

Miluji audiovizuální tvorbu. Dlouho trvalo, než jsem ze sebe setřásla obavy být sama sebou nejen doma před obrazovkou počítače, kdy jsem si představovala, že jsem moderátorkou anebo že točím profesionální videa. Dnes jsem moderátkou na mém neojblíbenějším Rádiu Applaus, tvořím reportáže s vědecko-populární tématikou pro Applaus TV a na volné noze točím a stříhám videa. Mým nejoblíbenějším "produktem" jsou dárky z lásky <3. Kontaktovat mne můžete na emailu: verka@veraklimsova.cz. Více o mne se dozvíte zde Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. DK napsal:

    Pěkné a inspirativní, videa provedená s velkou (ženskou?) pečlivostí… Přeji hodně nových nápadů a úspěšné zakončení kurzu 🙂

    • Věra Klimšová napsal:

      Děkuji moc za pěkný komentář, moc si toho vážím a doufám, že i má další tvorba bude inspirativní :-).

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.