Už (zase) jedůůů!

Pamatujete si ten den, kdy jste poprvé sedli na to malé dětské kolo s přidavnými kolečky, protože jste ještě neuměli držet rovnováhu? Co teprve, když vám rodiče ta přidávná kolečka sundali, protože věřili, že už to zvládnete bez nich. Já na ten pocit a den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu.

Bylo pozdě odpoledne, svítilo sluníčko a s tatínkem jsem byla na své klasické projíždce na kole. Na kole s přídavnými kolečky. Přesně si pamatuji ten moment a chodník před panelákem, kde jsme tenkrát bydleli, kdy tatínek řekl: “Věruško, teď Ti sundám ta kolečka a Ty pojedeš sama bez nich.”

Ta hrdost a strach zároveň. To kolo bylo vínově červené a já na něm najednou seděla a věděla jsem, že “teď anebo nikdy”. 

Tačinku, já jedůůů!

A tak jsem vzala za ta malá říditka, šlápla do pedálů, tatínek mě ještě pár metrů přidržoval a pak pustil…a já zvolala: “Tačinkuuu, já jedůůů!” Vítězství sama nad sebou, důvěra tatínka ve mě, že to dokážu! Myslím, že to bylo poprvé, co jsem pocítila cosi jako: “jsem na sebe pyšná, já to zvládla!”

A dodnes, když se učím něčemu novému a sebedůvěru ztrácím, protože to “zkrátka nejde podle představ hned”, mi tatínek připomene: “Pamatuješ si, jak to bylo s tím kolem? Co se jednou naučíš, už nezapomeneš. A tak se přestaň pořád bát, jezdi s kolečky a až si budeš věřit, tak se zase rozjedeš bez nich.”

Tímto bych ráda poděkovala svým rodičům, kteří mi nikdy i přes mé mnohé pády, nepřestali věřit a vždy mě podporovali v mých snech. Tentokrát mě podpořili v tom, abych se mohla učit natáčet videa a tvořit takzvané audiovizuální dílo.

Učím se „natáčet“

Kameru už jsem párkrát v životě držela. Poprvé to bylo snad v 8 letech. Ale nikdy jsem se neučila natáčet na “manuál”, nastavit správnou clonu či rychlost závěrky ani to, aby mi záběr “nepadal”. To znamená, aby to, co v záběru má být “rovně” bylo “rovně”, buď to s vodorovnou anebo svislou osou. Zkrátka ne nakřivo :-).  

A tak se učím. Chvěje se mi srdce a je to jako tenkrát na kole. Vždy, když vemu za říditka, chytím tedy stativ a snažím se ho nastavit tak, aby byl rovně a já tak udržela správnou rovnováhu, se pěkně zapotím, protože to není sranda, i když hlava stativu má vodováhu. Co ale teprve, když tam nasadím a zaaretuji kameru!

Každou sekundu mám strach, aby mi kamera nespadla a ruce se mi klepou. A tak je to každým jedním okamžikem jako na tom vínově červeném kole: soustředit se, dávat pozor a držet rovno(vodo)váhu, a hlavně nepadat!

Za ten sluneční svit a vítr ve vlasech to ale stojí: jedůůů a (něco) točím. Buší mi srdce o závod, aby to bylo správně technicky, abych jela dostatečně rychle, zastavila včas, zaostřila na cíl.

A hlavně, abych si užila vlastní představu, kterou není lehké zachytit ve skutečnosti. 

Stojí to za to!

Ale ta svoboda a vítězství, když na pár okamžiků a chvil mám říditka ve svých rukou!

No, učím se, a tak se na moje první cvičení v umělecké škole APPLAUS můžete podívat níže. Za úkol jsem měla natočit přívoz Podbaba v Praze a zvolit si při tom svůj dramaturgický záměr. 

Ten svůj jsem si zvolila: Radost a smutek Podbabského přívozu, protože ten se neustále s někým vítá a hned se s ním zase loučí. Myslím, že dramaturgický cíl jsem minula, ale napoprvé nebudu na sebe tak přísná a dám si jako ve škole 3+. Což ovšem nevadí, protože tatínek mě tenkrát také nehodnotil, jak jedu, ale hlavně že jedu a že je úplně jedno jak. 

Můžu říct, že tuto jízdu i pomyslnou plavbu natáčení si od prvního okamžiku užívám, protože máme ve škole hlavně neuvěřitelně skvělého kapitána! Děkuji! 

A tak se nebojte vzít za říditka případně za kormidlo, ať je váš sen jakkoliv šílený.  Rozjeďte se, třeba s přídavnými kolečky, a ten pocit “Už jedůůů” vám nikdo neveme. Možná to nebude podle vašich představ, protože byste chtěli hned závodit v Tour de France, možná to bude občas bolet, když spadnete, ale za ten pocit “teď” to stojí!!!

A naposled bych ráda vzkázala tatínkovi: “Tačinku, už (zase) točím! A tahle jízda, teda plavba, je pro Tebe! A těším se až sundám přidávná kolečka a budu umět zařadit přehazovačkou na manuál tak, aby mi alespoň nespadl řetěz.”

Miluji fantazii a tvorbu. Mou vášní je sdílení toho, co vidím i slyším uvnitř sebe pomocí videa. Kontaktovat mne můžete na emailu: verka@veraklimsova.cz Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. DK napsal:

    Pěkné a inspirativní, videa provedená s velkou (ženskou?) pečlivostí… Přeji hodně nových nápadů a úspěšné zakončení kurzu 🙂

    • Věra Klimšová napsal:

      Děkuji moc za pěkný komentář, moc si toho vážím a doufám, že i má další tvorba bude inspirativní :-).

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.