Miluji krásu, romantiku života ve městě i v divočině. Mou vášní je sdílet inspirativní romantické příběhy, které jsem při poznávání (ne)divokých krás sama zažila: očima i srdcem. 

Připravte si kapesníky, přicházím!


"Nejhorším zlomem v životě člověka je ztráta naivity. Jen ten, kdo je stále naivní si splní své sny a dojde k cíli." Věra Klimšová, 5.11. 2002

"Jediné, co vám však můžu slíbit jsou slzy, slzy, slzy, trochu sexu, a hodně smíchu." Věra Klimšová, 26.1.2019

Můj příběh 

Sama sebe vnímám jako režisérku svého vlastního života - příběhu, který sama žiji a svými zážitky inspiruji druhé.

Pokud dramaturg - život sám dovolí - dojímám se štěstím, jindy mi zase ukápne slza lítosti, obojí je naplňující, osvobozující a hlavně živé - postrádající prázdnotu.

Takoví jsou romantici - dobrodruzi, idealisti směřující k nekonečné tajemné kráse, kterou nelze chytit, ale jen žít. Jsem zkrátka romantička, která však ne zcela, jak z definice romantismu vychází, jde proti (osvícenskému) rozumu, ale kombinuje obojí - ideály stejně tak jako realitu (už). 

Vidím “zázraky” v každodennostech: východu slunce, hvězdách i rozkvetlé kytce.

Když při tom pomyslím i na “něj”, člověka, kterého mám z hloubi srdce ráda - z pravidla romantického pragmatika se špetkou cynismu, intelektuála a rebela s absurdní dávkou něžnosti, který však svými tichými protesty nerad na sebe strhává pozornost - cítím opravdovou přítomnost, vděčnost a hloubku.

Miluji tak obojí - vše zatím neměřitelné, nevyslovitelné a nepopsatelné stejně tak jako emipirickou vědu. Mou velkou zálibou jsou debaty o "nesmrtelnosti brouka".

Kdyby lidé v dospělosti, byli těmi, kým toužili být ve čtrnácti, byl by svět zcela jiný.

Dnes žiji spokojeným životem. A i když to není vždy snadné, nevzdávám se a směřuji k tomu, abych byla člověkem, který se snaží nacházet pravdu, harmonii a lásku v tom, co dělá, říká a žije. Můj záměr a ideál, zůstává stejný jako tehdy, když mi bylo 14 let: přála jsem si, aby příroda i lidé žili v co možná největším souladu sami se sebou i spolu navzájem.

A ač to nevypadá, jak jsem si růžově namalovala ve čtrnácti, kdy jsem snila o tom - jako každý v určitém věku - že "zachráním svět" a budu žít s tou "pravou láskou" až na věky, tak jsem dnes šťastná, že jsem tím, kým jsem:

Romantickou autorkou příběhu podle skutečné události, která na své cestě inspiruje kolemjdoucí, aby neztráceli naději a šli tam, kam je srdce táhne.

Ve své víře a entusiamu, že to možné je a při střetu s realitou, že to ne vždy tak je, si i dnes občas popláču a jindy obrátím v letmý cynismus a nadsázku, které život odlehčí a vrátí nás naopak do hry. Žiji tak každodenní romantiku, (s) láskou ve dvou nebo o samotě a krůček po krůčku ke svým ideálům směřuji. O tom přeci romantické příběhy jsou, ne? 

Nemusí to být tak, jak to vypadá.

Než jsem však znovu-objevila sama-sebe, štěstí i sladký srdcebol, musela jsem projít trnitou cestou, na které byly občas voňavé kytičky a občas ty, které jen tak vypadaly. Umělé kytky, které jsem se musela naučit rozpoznat, abych zase viděla a cítila krásu, která je kolem nás.

“On” mě přitom občas vedl za ruku a odstřihával mé iluze, protože je na “květiny” odborník, i když občas tnul do živého.

Vzestupy a pády

Vystudovala jsem management chování divokých zvířat v tropech a subtropech, pracovala jako letuška, filmařka či artworková specialistka.

Přitom jsem zažila samozřejmě spoustu zklamání - od těch, že "život není fér" a že "všechna zvířata světa nelze zachránit", přes to, že těm "úplně nahoře" je "úplně jedno", jak "žijou ti dole",  až po několikanásobnou "zlomeninu srdce", která ostatně stála za tím, že jsem dlouho u ničeho nevydržela, protože jsem vždy šla nakonec za "láskou" než za "úspěchem."

Nad to jsem do všeho chodívala na 1000%, takže po velkém nadšení přišel drsný pád.  Dlouho jsem tak bloudila v kruhu, někdy v iluzích, kdy jsem se na něco upla a pak přišlo zklamání. Byly to doby, kdy jsem se po každém pádu dlouho sbírala zpět na nohy, protože všechno se zdálo být prázdné a bez smyslu.

Někdy jsem neviděla celý obraz. Někdy jsem ztratila směr, což mne stálo dost sil i financí. Každá cesta mě ale něčemu naučila, a tak z vyššího pohledu to byla nejlepší investice, protože dnes vím, že jsem na správném místě a ve správném čase.

Jednoho dne jsem řekla: A DOST! Vyvěsila jsem "bílou" vlajku, zatímco jsem udržovala směr a nikdo mě nesestřelil (ani "on").

Jednoho dne jsem tak "vyvěsila" pomyslnou bílou vlajku v podobě toho, že není potřeba se za ničím hnát - stačí jen plout a držet směr, a tak se nevzdávat. Naučila jsem se kormidlovat v bouřlivých vodách romantismu, užít si bouřku stejně jako slunce s vědomím, že mi nic a nikdo neuteče a že správná rozhodnutí potřebují čas, někdy trénink a hlavně upřímnost!

Díky blízkým lidem a  romantické lásce, jsem zase našla klid a naplnění v každodennosti, které mi dodávají energii, víru a naději a já tak mohu dál směřovat za svými ideály a tvořit příběhy o lásce, o štěstí, o životě, o pádech a vzestupech a nacházet radost tam, kde je a ne tam, kde jsme přesvědčeni, že je. 

„Když chcete zachránit svět, musíte zachraňovat lidi po jednom, cokoliv jiného je buď romantickej úlet, anebo politika.“ Charles Bukowski

Dnes, alespoň v mysli, zachraňuji svět tím, kým se snažím být: člověkem, který dělá správná a co možná nejpravdivější rozhodnutí a svým příběhem inspiruje, aby se lidé vydali směrem, kam je srdce táhne, byli vnitřně šťastnějšími - krůček po krůčku, protože jen tehdy se začnou chovat laskavě k sobě, ke svým blízkým, vzdáleným i přírodě. 

Což se sice romanticky říká, ale dnes už vím, že "zachraňovat" má smysl,  ovšem otázkou stále zůstává: koho, co a jak? Chtěli bychom říct - všechny a všechno a já říkám, že by možná  stačilo jen "zpomalit" a začít u sebe a zachránit to zvíře v sobě, které volá o pomoc.

Myslím, že je důležité nenechat se zlomit zdáním, že je vše "zlé" anebo "dobré". Jsou malé pravdy, o které se občas hádáme.

Věřím však, že absolutní pravda je někde mezi a je jedna(o) - mezi dvěma lidmi, mezi mužem a ženou, mezi černou a bílou, mezi národy, mezi kořistí a predátorem. Ať už láska nebo pravda na sebe berou podobu nekonečné reality nebo iluze, je tu stejně jako život a smrt, sen a skutečnost, ze kterého/do které se každé ráno probudíme a vdechneme do sebe.

Když se pravda a láska nakonec totiž chytnou za ruku, stávají se jedním opravdovým JSEM, srdcem, které bije bez ohledu na to, co si o tom my sami myslíme, v co věříme nebo o čem jsme přesvědčeni.

Ráda bych Vás proto pozvala k mému dalšímu příběhu a to k tomuto dobrodružství s vámi:

Sdílela to, co vidím očima i srdcem; lidskou, zvířecí i rostlinnou krásu ve městě i v divočině, protože opravdová krása je naplněná opravdovou romantikou, která je kořením našeho života!