Ze starého blogu: Romantika ve městě a v divočině, který si někteří pamatují :-).

Jsem asi perfekcionistka stejně jako Tomáš Vitovský, výborný fotograf – milovník metody Lith Print, Prahy, i dobré hudby – a hlavně vynikající lékař, o kterém bych vám dnes chtěla vyprávět. Snad i z tohoto důvodu mi od srdce jde vzpomínka na něj, mého kamaráda,  který tak nečekaně odešel.

V Divoké Šárce v Praze, jaro 2014

Brzy to bude 5 let a není snad den, kdy bych si na něj nevzpomněla. Byl to on, kdo mi svým „dobrým světlem“ ukázal, že nejsem „škaredá“, jak jsem si o sobě nějakou dobu myslela, a že se můžu cítit i pro těch pár snímkovacích momentů jako modelka.

Na Železničním mostě na Výtoni v Praze, 2009

Tento příběh je tedy věnován Tomášovi, mému velkému příteli, kterému následující povídku posílám do nebe se všemi díky, které jsem mu nestihla říct a slibem, že náš projekt „Hřbitov padlých lásek„ dokončím. 

Hřbitov padlých lásek měl být souhrn surrealistických fotografií na téma všech lásek, které jsem zažila i potkala. Nestihli jsme to. Ale je tady můj Blog, který skrývá spoustu výzev i nadějí.

V následující povídce z roku 2015 jsem se sice dříve stylizovala do Kláry Janíkové, což byla dlouho fiktivní, i když ve „mně“ reálná osoba, která vždy byla hlavní hrdinkou mých příběhů. Tomáš by byl ale jistě rád, kdybych si v tomto případě žádnou hrdinku nepředstavovala a napsala vše pravým jménem.

Dobře mě znal a byl rád, když jsem byla sama sebou a na nic si nehrála.  Ukázal mi nejen cestu sama k sobě, ale v Praze i zajímavá a krásná místa, která mají jistě „dobré světlo“ (Níže krátké video z Tomášovy výstavy).

Doufám proto, že vás tato tragikomická povídka přiměje k tomu, abyste nikdy nezapomněli, že opravdu nevíme, kdy nastane ten poslední den s někým, koho v srdci milujeme a  snad na konci i trochu pobaví.

Tomáš miloval černý humor a tak věřím, že i tam někde nahoře se usmívá, i když pro mne to byla tvrdá škola – škola života.

Dobré světlo

Tomáš, dvorní fotograf Věry Klimšové, jak si rád nechával říkat, byl mým blízkým přítelem.

Ráda jsem s ním trávila čas a líčila zákoutí svého milostného života a zároveň naslouchala jeho radám zkušeného staršího pána. Tomáš vlastně mohl za to, že můj studentský život v Praze se netočil jen kolem studia, ale také okolo divokých lásek.

Od puberty jsem pro své okolí byla „divná“ holka. Vždy se ve mně bily dvě osobnosti. Jedna čistě racionální a pragmatická. Druhá idealistická a naivní žijící tak trochu ve fantasii. Nic výjimečného až na to, že jsem obě občas nevědomě vyháněla do extrémů, což mne často dostalo do maléru.

I to byl důvod, proč jsem si nevěřila a už vůbec jsem si nepřipadala krásná.  Tomáš byl první, kdo mi po letech odhalil mou krásu, když do mých portrétů vnesl své fotografické světlo a já se uviděla jeho očima jako normální holka.

Když jsem byla ale zamilovaná, Tomášovi jsem se i několik měsíců neozvala. Trápilo mne svědomí, ale jako každá zamilovaná žena jsem měla „jiné starosti“.

Tomáš miloval černý humor a často žertoval, že až se příště neozvu, pošle mi parte a sejdeme se na Olšanských hřbitovech. 

Nikdy by mne nenapadlo, že by to Tomáš doopravdy udělal až do chvíle, kdy mi přišlo sms oznámení o jeho úmrtí a datum obřadu. V prvních chvílích jsem se pousmála, že přeci jen jde o Tomášův žert.

V mobilu jsem nalistovala na zprávu, kterou mi poslal o týden dříve: „Věrko, ozvi se mi, prosím“. Zamrazilo mne při představě, že by to mohla být pravda. 

Vytočila jsem jeho číslo s rozhodnutím, že mu vynadám. Odpověděl jeho synovec Kristián, který mi smutným hlasem oznámil, že Tomáš opravdu zemřel a žádal potvrzení o účasti na obřadu. Nejistě a trochu s nadsázkou jsem Kristiánovi vyjádřila upřímnou soustrast. 

V červnový čtvrtek, kdy se obřad konal, jsem tedy koupila velkou smuteční kytici s tím, že ji Tomášovi hodím na hlavu a oba ten jeho pohřeb následně zapijeme. Když jsem docházela k obřadní síni a viděla davy lidí, ujišťovala jsem se, že pozůstalí před síní jsou jistě jiného nebožtíka.

Tomáše jsem nikde neviděla. Začalo mne svírat u srdce.

Poslední naděje vyhasla, když jsem se prodrala mezi novináři a pozůstalými do přední řady a uviděla Tomášovu sestru s Kristiánem. Na rakvi stála jeho krásná fotka. Zbytek si již nepamatuji, jen proud slz, a poslední slova jeho přítele: “Tak měj, Tomáši, jak se říká mezi námi fotografy, Dobré světlo!ˮ 

Rovněž netuším, jak jsem později došla do restaurace, kde jsem měla sraz s kamarády. Plánovaně jsme měli vyrazit na sjíždění řeky Sázavy. Se slovy „V takovém stavu tě doma samotnou nenecháme“, mě přesvědčili a na vodu jsem s nimi odcestovala. V pátek večer jsem se už ale chystala zpět do Prahy, abych stihla sobotní svatbu kamarádky. 

Smířená s hrou života a smrti nastupuji v obci Sázava do motorového vlaku. Už trochu veseleji si představuji, jak by se Tomáš této situaci zasmál. Pohřeb i svatba zároveň.

Dívajíc se do prázdna tmy za okny vlaku podávám průvodčímu jízdenku. „Slečno, kam jedete?“, ptá se průvodčí. „Do Prahy přeci,“ odpovídám. „Ale my jedeme opačným směrem do Ratají.“ Ihned se vzpamatuji „Jak do Ratají? V kolik jede něco zpět do Prahy?“ dostanu ze sebe. „Obávám se, že dnes už nic“.

Při myšlence, že nestihnu svatbu a přespávám na nádraží, se rychle rozhoduji. „Jak daleko to je zpět na Sázavu?“ „Tak tři kilometry, máme vám zastavit?“ „Ano!“ vyhrknu.

Motoráček zastaví kdesi v lese, průvodčí mi podává batoh a ještě za mnou houkne „Slečno, hodně štěstí a běžte klidně po kolejích, dnes už nic nepojede!“

Jsem sama v noci v lese. Jediné, co mi dodává sebedůvěru, jsou koleje, které přeci musí někam vést. V naději, že za chvíli uvidím světla nějaké blízké vesnice, si prozpěvuji o tom, jak jsem silná holka a že všechno zvládnu. Opět na mne dopadá atmosféra pohřbu a každý stín stromu je při svitu hvězd desetkrát větší než obvykle. 

Když narazím na nápis „Samopše“, vlakovou zastávku v lese, rozhlížím se, kde jsou nějaké domy. V dálce za lesem vidím svit pouliční lampy a lesní stezku do vesnice. Jsem klidná. Doufám, že v obci najdu hospodu, dobiji si mobil a najdu řešení.

Obec Samopše však nočním ruchem zrovna nehýří. Ani jeden z deseti domů, které jsem napočítala, nesvítí. Rozhoduji se, že zpět do Sázavy dojdu po cestě. 

Když konečně vyjdu táhlý kopec, zjišťuji, že cesta se táhne zpět do lesa, kam už si v noci netroufám vstoupit. Zoufale si sedám na trávu. Dívám se na hvězdy a rezignovaně souhlasím, že přespím pod širákem a ráno stihnu první vlak. 

V tom mi však v hlavě zazní Tomášův milý hlas: „Dobré světlo!“ Uklidňuje mne to. Jako by byl stále se mnou a dodával mi jistotu. Zahledím se do krajiny. Chvíli mžourám očima. V dálce u lesa totiž asi vidím osvětlený dům. Rozhoduji se, že to ještě zkusím a s těžkým batohem se vydávám tímto směrem. 

Vcházím bránou do objektu, který vypadá jako rekreační středisko. Hned je mi veseleji. „Ubytuji se a ráno na svatbu!“ říkám si.

Na hlavní budově však kromě písmena A a zvonku s mluvítkem nic nenacházím. Sbírám odvahu a stlačuji zvonek. „Ano?“ ozývá se z mluvítka. „Tady Věra Klimšová. Moc se omlouvám, ale ztratila jsem se a mám vybitý mobil. Mohu od vás zavolat kamarádům?“.  

Ve dveřích se objevují dvě zdravotní sestry, Eva a Jana, zvou mne dovnitř a nabízí kávu. Oddechnu si, konečně jsem v bezpečí.

Vysvětluji jim svůj příběh. Mezitím do ošetřovny střídavě vchází nějací lidé pro vodu. Zaujatá tím se spojit s přáteli, kteří očekávaně v tuto noční hodinu popíjí víno u táboráku, se nestarám, kde se vlastně nacházím. S nikým se mi nepodařilo spojit. Je mi skoro do pláče. Za poslední dva dny toho bylo trochu moc. 

Eva s Janou mne uklidňují a nabízí, že zde mají volná lůžka, že mohu přespat a ráno se vydat na vlak.

Je mi trapně, neboť jsem přišla jen dobít mobil, ale nakonec souhlasím a konečně se dotážu: „A kde to vlastně jsem?“ Eva se potutelně usměje a odpoví „No, v psychiatrické léčebně“. Chce se mi nahlas smát, do jaké prekérní situace jsem se to zase dostala.

S ohledem na místo se ale zcela vážně tážu „A jaké choroby se tady léčí?“, „Schizofrenie a alkoholismus“ dodává Jana. 

Dodnes tápu, jestli jsem Tomáše tenkrát v noci doopravdy slyšela, anebo jsem byla opilá, jak to na vodě bývá. V každém případě vám přeji, ať v každé životní situaci najdete: „Dobré světlo!“

P.S.: Tomáši, myslím, že to byli i the Beatles, které jsme spolu při focení poslouchali, tak doufám, že je stále slyšíš, i když já jsem dole a Ty nahoře 🌸.

Pozn.: dle úplné skutečnosti jsem se nakonec s kamarády spojila, všichni měli nějakého toho panáka v sobě – jeden hrdina přijel, ale v rámci bezpečnosti všech jsem to měla udělat jako v této povídce – raději tam přespat. A tak posílám nejen Tomášovi, ale i sestřičkám Evě a Janě velké díky, že mi pomohli, když jsem byla ztracená v lese.