Od teď se čas měří jinak: hodinky, které jdou protisměru?

Tento článek jsem chtěla odstartovat společně s první reportáží vypuštěnou do světa. Chtěla jsem říct: od teď se čas měří jinak – začala jsem žít naplno – dělat to, co mě vždy bavilo nejvíc – tvořit – nejlépe video-tvořit. 

Má první hotová reportáž však měla nečekaně smutný konec, až mě z něj mrazilo. Byla o bělce Sixteen, jejíž příběh mne velmi zasáhl. Ačkoliv jsem měla možnost ji poznat jen na pár hodin, vyhrkly mi slzy do očí, když jsem se dověděla o její smrti. Bylo to jako “teď” a “teď už ne”. 

A tak čas pro sdílení příběhu hodinek nastal až nyní. Snad symbolicky: jdou proti směru času, i když v zrcadle jdou “správně” – tak jako vidíme svět kolem sebe – “jako v zrcadle” – jen sebe tam umístit nelze. Jsou to tedy velmi “relativní” hodinky. 

Psalo se 14. srpna 2019, když jsem se brzy k ránu probudila z naprosto úžasného snu. Zdálo se mi, že jsem vešla do vesmírného prostoru, tak jako Malý princ na neznámou planetu, která mi však byla nesmírně blízká. Tam jsem uviděla hodináře v klobouku, který měl přes oko hodinářské sklíčko a také tam byl stůl se zvláštními hodinkami a ozubenými kolečky. 

K hodináři každý chodil pro životní radu a když jsem přistoupila blíže, i mě se hodinář zeptal: “Proč jsi ke mně přišla?” Odpověděla jsem: “Hledám vnitřní světlo, práci, která mě bude bavit.” Hodinář ke mně přistoupil a řekl: “Chceš to jen najít?” Okamžitě jsem vyhrkla: “Ne, chci to zažít.” Vzal mě do náruče a posadil do takového zvláštního vesmírného stroje, který mě vystřelil do vesmíru. 

V tom jsem se probudila s niterně krásným pocitem, že “vím”, i když jsem racionálně nevěděla, co to světlo je. Pocit však byl, že jsem “to” zažila. 

V listopadu téhož roku jsem s mým bráchou navštívila veletrh Kreativa, kde jsem ho uviděla: hodináře ze snu! Měl na sobě tentýž klobouk a před sebou stůl s překrásnými hodinkami s ozubenými kolečky. Musela jsem se s hodinářem seznámit, a i když to zní jako ze science-fiction, pověděla jsem mu i o svém snu. 

Kupodivu překvapený nebyl, odpověď na mou otázku jsem nedostala, ale rozloučili jsme se se slovy, že každý koho v životě poznáme, má nějaký smysl-důvod-i když, zatím, nevíme jaký. 

Hodináře, tedy Pal’a a jeho Steampunk Fantasy jsem pak sledovala na Facebooku. V červnu 2020 vyhlásil soutěž o 100. hodinky. Tedy, že nejlepší návrh vyhraje, Paľo jej zhotoví a daruje výherci. 

Přesně v tu dobu se ve mně rodil i nápad, že bych konečně mohla zkusit “nějaký” kurz “kamerování”. Tedy natáčení videí/filmů, které mně vždy bavilo, ale po tom, co jsem se v roce 2016 nedostala na režii na FAMU, tak ve mne jakési “video-tvoření” skoro vyhaslo, i když pořád lehoulince “hořelo” a “šeptalo”, že je to to správné.   

Vytvořila jsem tedy návrh hodinek, o jejichž podobě jsem měla představu už dva roky předtím a zároveň vyhledla kurz “kamery” tedy audio-vizuální tvorby v APPLAUSU. A plamen se rozhořel znovu. 

Dvanáctého června 2020 jsem hodinky vyhrála! Jasný impuls k tomu, že jdu správnou cestou.

Hodinky jsou tak stále se mnou, na každém kroku, při každém zmáčknutí tlačítka REC! A já jsem vděčná hodináři ze snu i v realitě, že odpověď na svou otázku jsem nejen našla, ale že ji zažívám s každým posunem vteřinové ručičky, ať už je to Rewind, Forward nebo zkrátka TEĎ!