Proč píši tento Blog? Pro sebe i pro Tebe; romantiky od ∞ do ∞ let!

Tento web nebo-li síť je prvním počinem,  který dělám čistě pro sebe, protože mě psaní a jakákoliv tvorba ne-(ve)smírně baví. A protože dneska už vím, že mé příběhy baví a jsou inspirující i pro druhé, se kterými se na svých cestách po galaxii fantazie setkávám.

Přeji si, aby tento web byl klidným, vášnivým i laskavým místem pro podobné “divné” holky a kluky, romantiky od ∞ do ∞ let, duše a snílky jako jsem já a také pro všechna zlomená i zahojená srdce, která se nehodlají vzdát svých snů.

A píšu to taky tak trochu pro ty mé lásky: tu první🍊, ty iluzorní🦋, ty čisté🐺, tu (ne)pravou🍌a hlavně pro tu osudovou🍍.


Rozhodně však také své příběhy a tvorbu věnuji  pro mě těm největším chlapům a ženským na světě, kteří to se mnou všechno prožívali.

Vím, byli to psi a kočky  Lump, Beny, Julie, Candy, Macík, Mauglí, Lily, Cholito, bráchův Merlin a ostatní a taky rostliny, kterým jsem nechala jejich druhová jména, tak jak určil Carl Linné.

Oni pro mě byly vždycky lidské duše, které vždycky měly čas, když bylo špatně, ti, kteří nikdy nemuseli o víkendu do práce, ti, kteří byli prostě pořád se mnou, když jsem byla tak strašně sama.

Tento web je tedy taky pro všechna divoká, zdivočelá i ochočená zvířata a rostliny světa, o kterých nepřestanu tvrdit, že mají duši (a asi proto jsem vzdala to PhD.).

Některé mé milované lidské, zvířecí či rostlinné duše sice odešly do věčných lovišť, ale v mém srdci stále zůstávají jako vy všichni, které miluji a kteří tu stále se mnou jste.

Takže mami, tati, brácho, celá rodino, přátelé a ty můj velký ořešáku na zahradě nebo baobabe v Africe  – ano – i pro vás je tento web, protože vás miluju tak, jak to vždycky je, bylo a bude.

V tuto chvíli, když píšu tato slova, nevím, zda jsem (už) dospělá žena, dáma, která se musela naučit, jak se skládají příbory v první třídě, když pracovala jako letuška, aby si přivydělala na studium.

Ale vím, že jsem tak trochu Maruška, protože můj táta ví, že láska je nadevšechno koření a trochu Popelka, protože jí máma vždycky ušila šaty s červánky a jako holoubci vždy byla s ní , když jí (mě) schvátila nějaká nemoc.

No ale musím přiznat, že jsem taky kolotočářka, která „nechodí do KFC a McDonaldu”, protože z masa nejí jenom ryby a  která se slzami na tváři přihlížela tomu, jak americké děti nepoznaly kraba od houby na mytí nádobí, když pracovala u kolotočů v New Jersey v USA a jako levná pracovní síla si šetřila na velkou cestu do Afriky.

Jsem prostě jen holka, kterou brácha vždycky podržel, když „láska byla láska“, za kterou jsem vždy odešla a nikdy tak nevystudovala vysněnou veterinu. 

Přesto všechno můžu prohlásit, že díky těm mým nejen  „3 oříškům“ (= rodina, přátelé, lásky a příroda) jsem tak trochu “Ing. Láska, málem PhD”.

Nevím, zda budou všechny mé příběhy plně autentické, zda  jsem již dnes plně sama-sebou a zda jsem “osvobozena” od všech společnských (systémových) vzorců typu toho, že ještě i v tuto chvíli se občas bojím zmáčknout tlačítko “Publikovat”.

Je pro mne těžké veřejně hovořit o věcech, které jsou v některých bublinách tabu, ale cítím, že dělám tu nejlepší a nejzábavnější věc na světě: Píšu a přemýšlím o nesmrtelnosti brouka!

Vůbec o sobě netvrdím, že jsem umělec nebo PUNK, ale tvorbuhudbu miluji a miluji ji v obojím – v mainstreamu i v undergroundu. Zkrátka mám ráda POP a jednozančně ART. 

A ty svoje růžové martensky zbožňuju: ke kalhotům, k šatům, ke kraťasům nebo naostro 🌸 – jsou pohodlné a praktické – na podpatcích se to všechno blbě stíhá!

Přála bych si však být tou Fair Lady nebo Pretty Woman, kterou jednou, třeba občas o víkendu, veme ten jeden punkáč, kterého mám tak ráda, na luxusní večeři, do čtyřkové hospody, do divadla na Lidskou tragikomedii nebo na slunečnou procházku po Praze.

Ale jsem holka, která má v Praze za botama stále uhlí. Díky tomu luxusnímu punkáčovi a všem, které jsem poznala před ním nebo při něm, jsem však možná víc sama sebou: Možná stále dítě, které řídí tisíce krabiček na léky po světe a přitom sama děti nemá, protože princové jsou na DRAKA.

Jednozančně jsem dneska Věra 33Candy FOREVER, protože PUNKS NOT DEAD! 🌸, která se za to, kým je, (už) nestydí. Rozhodně jsem, vždycky byla a vždycky budu LUCKY, protože jsem DIVNÁmiluju DIVNÉ lidi!


Pozn.:

A Filipe, tam Tobě nahoru:

Až jednou odejdu zase jinam, taky bych se chtěla stát hudbou a vznášet se ve svý pravý podstatě, kterou jsem vždycky cítila s ním nebo i s ním o SAMOTĚ: Ve Stínu kapradiny nebo jako spoutaná Alenka v říši divů tím, čím jsem nikdy nebyla, ale nemohla jsem si pomoct.

Ale i díky Tvé hudbě si doufám, až jednou půjdu po duhovém mostě, řeknu: „Super muzika, přesahovej scénář, skvělá režie – to si pustím ještě jednou!“

Čímž se neloučím a stále věřím ve Happy WeekENDy: pro každého, pro sebe, pro všechnu zvěř i rostliny, pro vše živé i neživé zde na Zemi i všude jinde na světě.

A i když každý den není Happy, tak když jsem byla ve své “pravé podstatě“, vždycky jsem Happy byla a vždycky Happy budu, i když tu SMRT – tu bych zrušila každopádně – pro všechny, pro sebe, pro všechnu tu zvěř i rostliny, živé i neživé zde na Zemi i všude jinde na světě, protože mě život nikdy nepřestal bavit, i když jsem zrovna Happy nebyla. 


Tak vám přeji krásné zažívání vašich i mých příběhů a bud’te Happy – za všedního dne nebo o víkendu!

So, listen and follow on the way up on the mountain top🌸.

Miluji krásu, romantiku života ve městě i v divočině. Mou vášní je sdílet inspirativní romantické příběhy, které jsem při poznávání (ne)divokých krás sama zažila: očima i srdcem. Pojďte se mnou zažít nevšednost v každodennosti a naplnit se štěstím třeba jen pohledem na květinu. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.