Romantičkou od 6 let: Přeměň to, co tě bolí v to, co děláš rád(a)!

“Milan se se mnou rozešel: Killing me softly.”

Věřte nebo ne, já se poprvé “zamilovala”, když mi bylo 6 let a už tehdy jsem věřila, že je to láska na celý život. Ve třídě jsme si, říkejme mu Milan, posílali dopisy, ve škole přírodě drželi za ruce a doufali, že nás rozdělí do stejné skupinky tehdejších aktivit. Závodili jsme, kdo bude rychlejší v běhu, dávali si dárky na narozeniny, svátek i Vánoce.

1. Pusa – to chtělo odvahu!

A protože se naši rodiče shodou okolností znali, tak jsme občas trávili čas koukáním na filmy, hraním her a škádlili se, kdo z nás má lepšího walkmana. Milan byl první, komu jsem dala pusu a nikdy na to nezapomenu, protože to chtělo hodně odvahy – oboustranné odvahy!

Měla jsem skvělé rodiče, super kluka a cítila, že tak to bude až do konce života. Bylo to tak 4 roky, do té doby než mi Milan do jednoho z dopisů napsal: “Už tě nemám rád.”

Nechtěla jsem tomu věřit. Byla jsem ve třídě a vyptávala se spolužáků, co se asi stalo, protože Milan byl v nedohlednu. Dověděla jsem se, že se mu líbí víc Lída.

Nechápala jsem, jak se může stát, že “už” mě nemá rád a proč je Lída “lepší/hezčí” než já. A ač jsem byla svědomitá jedničkářka, vykašlala jsem se na školu, protože tohle bylo “nějak důležitější”. 

Odešla jsem do nejvzdálenějších toalet, zavřela se za kovovými dveřmi záchodu a plakala. Myslela jsem si, že je to konec světa, protože přišlo uvědomění, že už “nikdy to nebude jako dřív”.

Nakonec mne našla spolužačka, která zaklepala na dvířka a řekla: “Kdo tam je?”, “Věrka” ozvala jsem se vzlykavě. “A co se Ti stalo?”, zeptala se Iva. “Milan se se mnou rozešel”, odpověděla  jsem. Iva tenkrát trochu s nadsázkou řekla: “A jóóó, to bude dobrý”. 

Objala mne a vzniklo přátelství, která trvá dodnes.

I když měla pravdu, tak jsem v té chvíli byla ráda, že jsem otevřela a ona si ke mně sedla a objala mne. Myslím, že i ona, ač zodpovědná předsekyně třídy, přišla na hodinu pozdě a oběma nám to bylo jedno. A tak vzniklo přátelství, které trvá až dodnes. 

Když se nás pak učitelky ptaly, kde jsme byly, zase jsem vzlykla: “Milan se se mnou rozešel” a tělocvičkářka dodala: “Takových ještě bude”. A to byl kámen úrazu, protože mě asi “zaklela” – takových zlomených srdcí bylo ještě pak víc než dost! 

„Tady Věrka z Havířova a chtěla bych zahrát písničku Killing me softly pro Milana, kterého mám moc ráda.“

Já se však nechtěla vzdát. Když se mě mamka po půl roce zeptala, proč jsem pořád tak smutná, tak jsem popravdě odpověděla: “Milan se se mnou rozešel”. A mamka narozdíl od tělocvikářky tenkrát neřekla: „Takových ještě bude”, ale poradila: “Uvidíš, to se vystříbří.”

Dala mi naději, a protože bylo ráno a já věděla, že Milan stejně jako já tou dobou při snídani poslouchá tehdejší moravskoslezské “Rádio Hrad”, zvedla jsem telefon a vytočila známé číslo do rádia: “Dobrý den, tady Věrka z Havířova a chtěla bych zahrát písničku: Fugees  – Killing me softly pro Milana z Horní Dolní, kterého mám moc ráda.”

Tenkrát jsem neměla ani tušení, o čem se v té písničce zpívá, ale cítila jsem z toho emoci, kterou jsem mu chtěla říct (no, asi kdybych věděla, že to je něco jako “něžně mě zabíjí”, jistě bych zvolila něco jiného). 

Už to nebylo jako dřív. Už jsem mu nevěřila.

Ono to asi ale zafungovalo, protože mi Milan napsal a byli jsme  zase na krátko spolu. Už to ale nebylo jako dřív a ve mně  se uhnízdila myšlenka, že bude v budoucnu “nějaká hezčí holka”, za kterou uteče.

Tohle bolelo a tak se asi ve mě zrodila idea, že se stanu nejhezčí holkou na světě. Zatoužila jsem být modelkou, aby mi už Milan nikdy nemohl zlomit srdce! Jinak si to nedokážu vysvětlit, protože do té doby jsem lezla po stromech a stavěla bunkry v lese a bylo mi šumák, jak při tom vypadám.

Odřeným kolenům byl najednou konec a já začala trénovat volné disciplíny na tehdejší Miss Poupě v Havířově a věřila, že až budu sedět na tom “missím trůně”, tak Milan na mě bude pyšný a už mě nikdy neopustí.

Britney Spears: Hit me baby one more time! Anglicky jsem v té době moc neuměla a brácha mi to nechtěl přeložit, už asi vím proč :-).

Miss Poupě 2000: Hit me baby one more time!

Můj dědeček říkával: “Slovo ani párem volů už nevtáhneš zpátky”. A tak, i když se už Milanova slova “Nemám tě rád, protože se mi líbí víc Lída” nedala vtáhnout zpátky, byla jsem pyšná sama na sebe.

Na tom missím trůně jsem v roce 2000, po rok a půl dlouhé přípravě, seděla a plakala dojetím, ale tou cestou, kterou jsem k tomu trůnu a ve své představě k Milanovi ušla, jsem pochopila, že jsem najednou “dál” než on, který „zase“ chtěl být mým klukem.

Moc mne  bavilo učit se mluvit před publikem, sestavit sama volnou taneční disciplínu, skákat přemety, jít za komfortní zónu a udělat tak nenásilně všechno proto, aby uviděl, jak ho mám ráda a že za to stojím. Dalo mi to poznání největší: sebe-sama a zahojilo mé 1. zlomené srdce.


Ten pomyslný „boj“ za lásku za to stál!

Dovolím si sdílet video, jak to tenkrát bylo. Pokud by se v této nahrávce někdo našel a nesouhlasil s publikací, odstraním/zakryji. Děkuji Domu dětí a mládeže v Havířově za tuto nahrávku, kterou jsem zkrátila a holky – ráda ji vám na památku celou pošlu.

(A né, neměla jsem to „podplacené“. Naše rodinná finanční situace v té době nebyla růžová a já od 14 let chodila na brigády, abych všechny peníze utratila zase za „nějakého kluka“, kterému jsem chtěla dát najevo, jak ho mám ráda :-)).


P.S.: Milanovi jsem samozřejmě odpustila a vlastně mu děkuji, že už v 5. třídě jsem pochopila, že chlapi mají stále oči otevřené!

Mohla jsem zůstat na stromech, ale věděla jsem, že on tam za mnou nepřijde, a protože jsem ho měla „tak“ ráda, rozhodla se, jak by to udělalo mé “dospělé já”.

Paradoxní je, že dnes se občas vracím na stromy a nacházím inspiraci v té 10-ti leté holce, které to “bylo na háku a chtěla hlavně chytit (Schrödingerovu) kočku v korunách stromů anebo najít 3 kouzelné oříšky!”

A Milane, pokud to čteš,  můžem si dát zase někdy kamarádskou pizzu jako před pár lety, ale jedině na stromě :), a Tvojí mamince děkuji za toho nejlepšího přítele, kterého jsem měla nejen v Tobě, ale hlavně v Candym, kterého mi později darovala, když umřel Beny a já prožívala další „zlomené srdce“.

Miluji krásu, romantiku života ve městě i v divočině. Mou vášní je sdílet inspirativní romantické příběhy, které jsem při poznávání (ne)divokých krás sama zažila: očima i srdcem. Pojďte se mnou zažít nevšednost v každodennosti a naplnit se štěstím třeba jen pohledem na květinu. Můj příběh si můžete přečíst zde >>