1. První láska? Rozchod? Začni tvořit: pro sebe, pro něj/ni nebo jen do šuplíku!

Dva serduška, čtyri oči: Oi! Oi! Oi!

(Titutlek částečně převzat z filmu Zimna vojna, 2018, režie: Paweł Pawlikowski)

Předmluva

Tohle je opravdu těžké, a proto to bude i dlouhé – na to se připravte!  Tento příběh by si totiž rozhodně zasloužil “Nobelovku za pedagogiku”, protože mě naučil tomu, co mne vždy bavilo nejvíc: tvorbě.

Díky této první lásce  jsem začala tvořit všelicos:

  • péct dorty pro budoucí rodinu, která nikdy neexistovala
  • přebarovat jeansové bundy na zeleno-všelijakou
  • šít plyšové medvíky
  • psát knížky &  básničky
  • natáčet filmy
  • šprtat se tak, abych si červeným diplomem dokázala, že nejsem blbá, což jsem tou červenou nepotvrdila, ale cenu za píli jsem získala
  • až po to, kdy jsem sama po každé „vyhrané bitvě“ zhodnotila, že je to všechno k ničemu a zbytečné, pakliže žijeme bez lásky 🌸.

Napsat proto tento příběh co nejniterněji, jak jen to jde, je pro mne těžší než jít ve 14-ti letech na “Miss Poupě” a každý den v 5:00 ráno před začátkem školy vstávat a trénovat “volnou disciplínu”.

Je to i malinko bolestivější než si nechat dobrovolně vrtat tři stoličky kvůli rozmaru, aby mé zuby svítily bíle a ne šedě po alamgánu – co kdyby někdo na nějaké fotce viděl, že (ne)jsem “dokonalá”, že 😄?

Nebude to sice popový příběh na téma „Fugees: Killing me softly“ a/nebo „Brintey Spears: Hit me baby one more time” jako v mém článku o první puse, ale za to to bude opravdová romantika jen s trochu jiným „laděním“. Ale ta baby!, ta tam přeci jen bude – baby totiž nikdy nesedí v koutě, ale s medvídkem hledá pravou lásku ❤️.

Nevím, zda tento videoklip The Vibrators – Baby, baby, je oficiálním klipem kapely, spíš je použit nějakou společností pro prevenci HIV/AIDS. Nicméně, doplňuje tento můj příběh dokonale 😀. 

Tahle láska byla jiná – divná, ale hlavně 1.

Vojta byl nejen má 1. láska – prostě první se vším všudy – od toho, že jsem ho “šíleně milovala” až po to, že se mi “šíleně líbil.” Ani nevím, jestli jsem mu někdy řekla, že je hezký chlap, nejspíš asi ne,  tak jako on mě. Ale rádi – jó – to jsme se asi měli.

Bylo září roku 2001 a já nastupovala do kvinty osmiletého gymnázia (proč do kvinty a né do prváku o tom bude jiný příběh), kde už byl „zajetý“ kolektiv. Takže jsem byla tak trochu „vetřelec“.

Žádný z profesorů mne nešel představit a tehdejší ředitel mi akorát oznámil: „Prostě běžte do Kvinty A a tam si někam sedněte, žádný strach!“

Tak jsem přišla a uprostřed přestávkového řevu jsem řekla: „Čaute děcka, já jsem Věrka Klimšová a budu teď s vámi chodit do třídy!“ Někteří spolužáci pořvávali, že mám “dobré 🐐 🐐”, už v té době jsem měla trojky! Vojta si mě tenkrát ale asi vůbec ani nevšiml.

Cítila jsem se trapně, ale paradoxně, kdo mě z toho vysvobodil, byla Bětka. Vzala mě do šatny, řekla, jak se věci mají a že je “Vojta idol třídy” a že ho “má ráda.”

Z mého prvního dojmu nebyl Vojta vůbec můj „typ“ a už vůbec ne “láska na první pohled”, ale i Karolína, vedle které mne posadili, říkala, že: “To je idol třídy.” Já si nějak říkala proč?

Nicméně na to, když jsem se se na něj poprvé podívala, si pamatuji živě: seděl tam v zadu v prostřední řadě v poslední lavici. Takový normální, milý, tichý kluk s něžnými ďáblíky v očích.


Mně byli ale v té době kluci naprosto ukradení. Byla jsem šťastná, že jsem studentkou gymnázia a chtěla jsem studovat, abych pak šla na veterinu nebo vojenskou medicínu, jak bylo v mém plánu, protože jsem chtěla “zachraňovat” svět (více o mně zde).

Za půl roku to ale bylo “jinak”.

Vojta byl “jiný” než všichni kluci, které jsem do té doby poznala. V té době byl pro mě takovým zvláštním způsobem “divný” – to, že jsem později byla “divná” já – opomenu. Měl názory, které mě iritovaly a naprosto se neslučovaly s mou představou o světě. 

Přitom, když se na mě občas podíval, zcela nenápadně jako když ručička hodinek přesmykne z 00:00 na 00:01, tak to bylo tak něžné, že jsem začala přemýšlet, z jaké galaxie tento kluk je? No, po půl roce jsem podlehla i já. Sbalit jsem ho však musela sama – jak jinak než nenápadnějako když se z 00:01 přesmykne na 00:02. 

To byla celkem dřina, ale na školním výletě v červnu v roce 2002 se to “povedlo”. Tu noc, kdy jsme na lavičce koukali na nebe a počítali hvězdy,  “jak jinak” – nezapomenu. Stejně jako to všechno, co následovalo po tom, když jsme se vrátili z výletu domů. 

Já mu poslala “tajný vzkaz” (protože to mělo být nenápadné) a on mně “tajný vzkaz”, protože mu bylo “divné”, že mi píše. Každopádně, oba naše “divno-tajné” vzkazy se sešly.

A tak jsme spolu začli chodit. Jistě, že ve třídě z toho byl asi trochu “poprask”.

Cítila jsem se uvnitř ale blbě, protože Vojta začal chodit se mnou a ne s Bětkou, která ho měla ráda “dřív” než já a hlavně mě do té doby dost podporovala – ve všem – ve škole i osobním životě, který se nám tak trošku zrcadlil.

Láska je ale láska. Bětce jsem to ještě předtím vším řekla a ona mě opět podpořila a dodala: “To nevadí, já to chápu,” čímž se mi ulevilo, ale ten “divný” pocit nezmizel. 

Bylo léto. Občas jsme se s Vojtou jeli projet někam na kole a přitom rozebírali nesmrtelnost brouka. Občas jsme koukali na filmy: ta noc, kdy jsme se dívali na „kultovní“ Mechanický pomeranč od Kubricka, byla pro mě dlouhá.

Vůbec jsem tomu filmu nerozuměla – byl “divný”. No, považte sami, když jste romantická holka, co miluje hlavně pohádky a Happy-endy:

Líbilo se mi s Vojtou však v obýváku jen ležet, držet se za ruku a snít o tom, že se se mnou třeba jednou podivá na Tři oříšky pro Popelku od Vorlíčka a až přijde ta “1. noc”, tak to bude jako v těch amerických zamilovaných filmech – s růžemi a romantickou hudbou. 

Toho, že to tak nebylo, však rozhodně nelituji, protože jsem neskončila – pod tlakem okolí – opilá s nějakým namachrovaným borcem na ulítlém večírku sjetá éčkem, abych “už” to měla za sebou.

Takovéto tlakové nálety se u náctiletých dějí i dnes, někdo je vítá, někoho to mrzí, já jsem určitě v té druhé skupině – je mi to upřímně líto.

Každému bych přála 1. lásku takovou jakou jsem zažila já: šťavnatou, kyselou a zároveň sladkou jako je právě utržený pomeranč s vůní po citrónu, kterou „doma nenajdeš“.


Pozn.: Prvotním záměrem bylo spíš “zachraňovat” Montyho pythona, ale mechanický pomeranč to nakonec vyhrál a tu romantickou hudbu? I tu jsem slyšela: ráno zpívali ptáci.  Třeba to byli právě kanárci, kteří dříve zachráňovali životy havířů, neboť se používali k „identifikaci“ důlního plynu, když na to nebyly ještě přístroje.

Muž, kterého vidíte ve videu není Vojta, ale můj vedoucí dizertační práce Richard. Krajty a pomeranče jsou však skutečné 🌸.

Tak to jen taková malá vsuvka, kam až mě tato 1. láska jako „side effect“ dovedla: do Jihoafrické republiky na búrskou farmu s citrusy a s párem čtyřmetrových krajt (o tom později). 


Čím víc jsme s Vojtou v létě trávili čas, tím víc se mi stýskalo po tom, když jsme spolu zrovna nebyli. Doma to tenkrát taky nebylo lehké a do to přicházelo dospívání, se kterým se těžko člověk srovnává sám, natož ve dvou.

Pořád jsem na něj myslela a bylo to tak sžírající, že jsem neustále vymýšlela nějaké dárky, čím bych mu tak udělala “radost”. Začla jsem psát básničky a šít medvídky. Kdybych mu nějakého “koupila”, tak by byl obyčejný, ale já chtěla, aby ten pro něj byl “jiný”.

Proč medvídky? No, to je tajemství 🌸, které vám třeba jednou povím.


Pozn.: Jedna z mála věcí, která mne později “zachránila”, když jsem nějaký ten čas trávila v nemocnici, bylo právě šití medvídků. A tenhle ten, který má dvojče, čeká už dlouho na jednu skvělou slečnu Emu!


Když jsem toho léta roku 2002 za Vojtou nečekaně přijela do několik kilometrů vzdálené obce, abych ho na 5 minut viděla, řekl: “Věrko, tohle mi nedělej, já jsem si zrovna připínal pyramidy na bundu. A něco ti poradím, až příště budeš mít zase nějakého kluka, tak mu nedávaj najevo, jak ho máš ráda, ztratí o tebe zájem.” 

V tu chvíli se se mnou otřásl celý svět, protože jsem právě zjistila, že v budoucnu se nestane to, co jsme si všechno v dřívějším pobláznění vybásnili a napovídali.

Bušilo mi srdce, chtělo se mi plakat a vůbec jsem netušila, jak na kole zvládnu zpátky těch 15 kilometrů domů. Nedala jsem na sobě však nic znát, protože mi pak řekl, že se nerozcházíme, že mě má rád, jen musím “ubrat”. (pozn. S tímto „vzorcem“ = „nedávat najevo lásku/ubrat“, jsem bojovala až do 32 let.)

Domů jsem nějak dojela, ale byla to pro mne rána, a tak jsem udělala to, co dělají „dospělí“, když je něco bolí – vytáhla jsem z domácího baru jediný alkohol, který tam byl – švédské kapky. To, že se používají hlavně zevně mi bylo jedno a skoro celé jsem je do sebe nalila.

Vím, že v tu chvíli jsem myslela na to, jak to může pomoci té hrozné bolesti uvnitř. Zakrátko mi samozřejmě bylo špatně i velmi tělesně, takže jsem zbytek večera strávila na toaletě a bylo mi tak zle, že jsem si odpřísáhla, že se na žádné bylinné kapky už ani nepodívám.

Ráno však po odeznění bolehlavu bylo trochu lépe.


Pozn.: Pro starší 18 let s vykřičníkem!

Žádný lékař by jistě nedoporučil jako první pomoc na zlomené srdce alkohol. Ani já bych ho nedoporučovala. Možná ale pod dohledem blízkého parťáka 2-3 panáky na oblbnutí bolesti neuškodí.

Upozorňuji, nejsem lékař, jen vyjadřuji svou zkušenost tím, že mírně intoxikovat „zlomené srdce“ lehkým alkoholem s upozorněním na vlastní nebezpečí, je pořád „lepší“ než čekat na vlak s rozsvícenými světly.

Opakuji! Pod dohledem s kámošem, kámoškou, bráchou, ségrou, mámou, tátou. A v žádném případě nechodit po kolejích, které nikam nevedou! Vždy je tu naděje zítřků!

Se svolením autora kresby: Honza Macháček


A tak, nejenže byl Vojta můj první v posteli, byl i první kvůli kterému jsem se tak strašně opila, že mi bylo zle tak, jakoby mě přejel vlak.

S Vojtou jsme pak ještě chvíli spolu chodili, ale už to začalo být “divné”. Já asi velmi neuváženě (podvědomě/nevědomě/vědomě) začala „hrát hry”, dělat asi i nějaké naschvály, přestala jsem být sama sebou, asi jsem začala být uměle divná, až se se mnou definitivně rozešel.

Bylo pátýho,  byl listopad a za měsíc Chinaski vydali svůj “singl”: Láskopad.  


Pozn.: Doufám, že jsme si to vzájemně prominuli a že jsme to stihli dřív, než jsme proletěli komínem – vždyť tam nebyla žádná krev, jen fleky od vína. 


Jako v případě první pusy jsem se však opět “nechtěla vzdát”. Zkrátka za pomeranče, co voní jako citrón, který doma nenajdeš, stojí za “to bojovat” a vykašlat se na nějakou “důstojnost”?!

Takže jsem jsem mu napsala knihu a ušila posledního medvídka. 

A pak, jak už to bývá a jak to mělo asi v původním scénáři být, Vojta se zamiloval do Bětky a do maturity tak nastal trochu “sekec mazec”. Dneska to samozřejmě vidím tak, že jsme se všichni “3” hledali, nemohli se shodnout, vybrat, rozhodnout se nebo říct ne. 

Já to však dost prožívala a protože mě to zevnitř rvalo, tak jsem to potřebovala ze sebe nějak “dostat”. Hlavně jsem chtěla dát Vojtovi a své rodině, se kterou to pro mne v té době také nebylo lehké, nějak najevo, jak je mám ráda a přitom doufala, že se to tím “nějak” spraví.

Napsala jsem  tak svůj první filmový scénář, který se “symbolicky” nazýval “O bláznech”.

V té době byla mou hlavní oporou, mimo psa Benyho, kocoura Mauglího a pár dalších kamarádek, Markétka, která mi řekla: “Ty jsi, jak v té písničce od Michala Penka: O bláznech, kteří staví most jinem pro radost.”

To, že ze scénáře a natáčení filmu měli později Vojta i Bětka spíše zlost, dnes chápu, protože to bylo tak trochu podle skutečné události hlavně o nás třech a zasahovalo to tedy do jejich soukromí.

Mně to bylo v té době úplně jedno, byla jsem tak “zamilovaná” a tak “zoufalá”, že to, že ze sebe skutečně udělám “blázna” byla brnkačka. 

Kvůli první lásce zastavila železniční dopravu!

V rámci natáčení onoho filmu O bláznech bylo potřeba natočit i následující dvě scény: jak nastupuji do vlaku a jak v něm sedím a odjíždím z Havířova do Prahy.

Točil se můj životní film, tak jsem šla na vlakové nádraží v Havířově. Zaklepala jsem na ono okénko a paní, která prodávala lístky, jsem vyysvětlila situaci. A ona i strojvedoucí tenkrát – v roce 2003 – ten vlak, který jel snad opravdu do Prahy, na 15 minut zastavili, abychom mohli natočit zmíněné dvě scény. 


Pozn. Prosím, nezlobte se, když se se občas nějaký vlak zpozdí – třeba se léčí něčí zlomené srdce! Někdy za to nemůžou České dráhy, Regiojet nebo Leo Express, ale fajn lidi, kteří chápou, že cvoci do života a snílci jako jsem já ještě nevymřeli!🌸


Bohužel, scénář byl tak dlouhý, že by vydal na 5-ti dílný seriál.

Když po prázdninách, kdy se seriál O bláznech natáčel, začala škola, herci (studenti) už neměli čas, a tak se tento seriál nikdy nedokončil. A myslím, že je to dobře, protože ve své “naštvanosti” jsem anti-hrdinům nepřála moc “šťastný konec”. 

Takže, i když jsem původně chtěla “zachraňovat svět” a hlavně chytit Schrödingerovu kočku v korunách stromů, tahle první láska mě tak zevnitř “rvala”, že jsem začla psát příběhy, scénáře, básničky, a více se věnovat jakékoliv tvorbě než studiu. Svět jsem nezachránila, ale svému krvácejícímu srdci, jsem alespoň ulevila.

Takže pokud vás bolí srdce, tvořte! Třeba se dostanete i do televize 😆.


Pozn.: Ta rvačka mezi mnou a tzv. Olinou (Bětkou) ve scénáři nebyla. Ta probíhala dle scénáře jen ústně. Ale aby byl matroš pro ČT1 zajímavý, musely jsme se poprat! A tedy, těch 100 000 Kč jsme nedostali, ty byly určeny na film s preventivní tématikou „proti drogám“, ale ne tento. To jen tak pro pořádek. Seriál jsme natáčeli ze své vlastní kapsy za podpory dobrovolníků i z řad hasičů! Děkuji!


Vojtovi, ze kterého se vyklubal punkáč, jsem však chtěla být stále nějak na blízku, i když se seriál nedokončil. Začalala jsem tak objevovat punkové (divné) koncerty, zapomínat na Michaela Jacksona a Britney Spears.

Nechala jsem si propíchnout jazyk,  nasadila na krk řetěz po mém zesnulém nejlepším psím kamarádovi Benym, zkrátit dlouhé kudrnaté vlasy a obarvit na modro, takže i profesorka biologie mě podezřívala, jestli nemám nějakou novou formu nemoci. Chtěla jsem jen do světa vykřičet – pomóóóc!

Tohleto byl ale prostě můj PUNK. Vzpoura hodné holčičky se samými jedničkami, aby se už sakra všichni probudili z toho „divného“ snu, přestali si lhát, hrát hry a křivdit si. Byl to vzdor – vzdor všem a všemu, ale hlavně záplata na to zlomené srdce.

A tak i když jsem na punkové koncerty začla chodit hlavně kvůli Vojtovi a té muzice jsem vůbec nerozuměla a nevěděla, o čem je punk, vždycky jsem svůj vnitřní vzdor vybila pogem v kotli.

Začalo se mi mezi těmi „divnými“ punkáčemi líbit, až se mi ta muzika vryla do srdce, protože ty pomyslné nitě, které šily mé rozervané srdce, s ním v tu dobu souznily.

No, byla to “divná” doba. Bětka tenkrát říkala, že to nejsem já. Ale já jí zatvrzele tvrdila, že taková jsem a basta! Pravda nakonec byla taková, že jsem od 16 let trpěla depresemi, jak mi později diagnostikovali.

Nešlo se mi vůbec učit, a tak když jsem přišla před tabuli, kde jsem byla vystavena jak Bětce tak Vojtovi, jsem neřekla vůbec nic. Chytala jsem kouli za koulí a vnitřně trpěla, protože jsem věděla, že s takovou se na medicínu ani veterinu nedostanu.

Studium mě stejně pořád zajímalo moc, a proto jsem si i často ptala. Když ale Vojta jednou pak prohlásil: „Věrko, nehlas se pořád, to ví každý“, začala jsem se cítit jako ta nejblbější holka na světě a až do vysoké se přestala ptát a hlásit.

Často jsem tak chodila “za školu”. Vypadalo to ale tak, že jsem si počkala, až naši odejdou do práce a vrátila jsem se do postele a celou školu prospala. Omluvenky jsem si falšovala. Učivo pak šlo těžko dohánět a vždy když byla písemka, tak jsem raději zůstala doma, než abych schytla další kouli. 

Našemu panu třídnímu profesorovi však budu vždycky vděčná:

Jednou jsme měli písemku z matematiky, nevěděla jsem vůbec nic a místo vypočítaných příkladů jsem aspoň napsala básničku o Pythagorovi, rovnicích a Ludolfově čísle. Za snahu mi dal aspoň čtyřku. A tak to vždycky byl a bude pro mě taky “punkáč”, ten který rozhodně nepřidal do mého srdce “Another brick in the wall.”

Tohleto temné odbobí naštěstí skončilo v srpnu roku 2004. Jela jsem s klukama na punkový festival do Svojšic u Pardubic. Co já bych proto, abych s Vojtou seděla aspoň v autě, neudělala!

Na koncertě se samozřejmě se mnou moc nikdo nebavil a mě ani nebavila ta hudba. 

Když jsem ráno vstala z vymrzlého auta nebo stanu, kde jsme se střídali, a viděla lidi válející se v odpadcích, sem tam krev, sem tam víno, vajgly od cigaret a občas polonahé holky i chlapi spící v bahně, nějak jsem si řekla: „A dost, tohle opravdu nejsem já.“

Samozřejmě, že nemám nic proti tomu se válet nahá v bahně, pít alkohol a ani té hudbě jsem nezavřela kohoutek, ale zjistila jsem, že takhle to zrovna nechci. Rozhodla jsem se, že začnu znovu. 

V září roku 2004 jsem od Milanovy maminky dostala štěňátko – zlatého retrívra. Když jsem jela pro něj do Ostravy, hrála zrovna písnička Candy od Iggyho Popa. Tak jsem si nějak řekla, že bude mým symbolem starých a nových časů.

Candy mě oživil. Začala jsem zase dravě „šrotit“ a maturitu vytáhla na samé jedničky!

I když o známky „nejde“ a i když si zase někteří mysleli, že jsem měla štěstí, pro mne to byla neskutečná výhra. Překonala jsem sama sebe – svou depresi, nesnáze s rodiči i láskami. Plakala jsem štěstím a dokonce jsem před „soudci-porotou-učiteli“ pronesla něco jako „ty vole“.

Ostatní si mysleli, že jsem to nedala, tak moc jsem plakala – byl to opak – bylo to dojetí. Od té doby se často ráda a snadno dojímám, přičemž si ostatní myslí, že trpím 😄.

A jó i to štěstí jsem měla – v češtině – to jsem si totiž vytáhla Fráňu Šrámka a Jiřího Wolkera, které oba miluju jako Candyho a Iggyho Popa 🌸.  A dopomohl mi k tomu i Vojta – maturitní písemka z češtiny: úvaha o místě, ze kterého čerpám energii – byla totiž o něm, o jeho něžném a vzdorném srdci a stromě, do kterého jsem vyplakla všechny slzy, když se se mnou celé ty roky scházel a rozcházel.

Profesor češtiny mi sice za gramatiku chtěl dát dvojku, ale pak zhodnotil, že ten příběh byl tak silný, že mi tu jedničku prostě dát musel.

Takže tohle jsou má Dva serduška čtyri oči: Oi! Oi! Oi!, kterým tímto uděluji Nobelovku za pedagogiku a z celého srdce děkuji! Pro vzpomínku z čisté lásky a kapky pragmatismu stále chodím v růžových martenskách a žiju svůj růžový dojemný PUNK

Závěr

Zlomené srdce

  • lečte tvorbou – pro ni/něj, pro sebe, pro tátu, mámu nebo jen do šuplíku – má to vždycky nějaký smysl
  • muchlujte se se svým psem nebo jen jděte do přírody a pozorujte srnky, ptáky, všelicos a přemýšlejte třeba o nesmrtelnosti brouka – má to vždycky nějaký smysl.

P.S.

Vojto, Tobě díky, že:

  • jsem našla to, co mne baví a jde mi přímo ze srdce, odkud čerpám energii
  • jsem překonala sama sebe a dala maturu i vysokou za 4, i když to neznamená, že jsem chytrá, ale pouze občas dříč
  • jsem si splnila sen a stala se ze mne aspoň na chvíli filmařka.

Bětko, Tobě díky, že:

  • jsi mě zachránila před třídou plnou „zvířat“
  • jsi mi vysvětlila mitózu, meiózu a chromozómy, na vysoké jsem pak byla v genetice za hvězdu

Pozn.: Omámení z toho, že díky těm samým jedničkám tedy asi blbá nebudu, jsem chvíli byla šťastná, ale dlouho to nevydrželo. To, že jsem „blbá“ a hlavně zase „škaredá“ jsem si myslela ještě dlouho. Utla jsem to všechno až v Praze a hlavně až letos v roce 2019, kdy jsem objevila konečně tu Schrödingerovu kočku, která za všechno mohla! O tom bude ale jiný příběh!

Schválně napište, kterou část byste si přáli načíst víc. Každá věta totiž v sobě skrývá další příběh!

Miluji krásu, romantiku života ve městě i v divočině. Mou vášní je sdílet inspirativní romantické příběhy, které jsem při poznávání (ne)divokých krás sama zažila: očima i srdcem. Pojďte se mnou zažít nevšednost v každodennosti a naplnit se štěstím třeba jen pohledem na květinu. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.